Dějiny kraje

Taky vás při návštěvě nějakého kraje baví pátrat po tom, proč to tu tak vypadá, a proč jsou místní lidé takoví, jací jsou? Historie leccos napovídá. Tak vám z ní přinášíme střípky, které Valašské Klobucko formovaly, a jejichž otisky a připomínky zde i dnes můžete najít.  

Poloha při slovenské hranici přinesla zdejším lidem v minulosti hodně těžkých let. Museli začínat znova a znova, často úplně od začátku...

Stopy nejstaršího osídlení pocházejí z paleolitu, tedy starší doby kamenné. V té době sem pronikaly ojedinělé skupinky lidí z hustě osídleného středního Pomoraví a zpracovávaly horninu radiolarit, který se tu nacházel. Doklady osídlení z neolitu a eneolitu, tedy mladší a pozdní doby kamenné, jsou velmi ojedinělé. Bylo zde objeveno například několik kamenných nástrojů – sekyrky a sekeromlatu. 

Z celého období pravěku bylo území nejhustěji osídleno v mladší a pozdní době bronzové. Jednalo se o lid s lužickou kulturou, který se věnoval převážně zemědělství, choval skot, ovce a kozy. Na svou ochranu stavěl ve vyšších polohách hradiště. Dochovaly se doklady zpracování bronzu a tkalcovství. Mrtví byli pochováváni žárem, urny byly někdy uloženy pod kamennými mohylami. Lid popelnicových polí zanechal na Valašském Klobucku stopy v podobě žárových pohřebišť například v Sidonii, Štítné nad Vláří, Tichově. Nejvýznamnější jsou ve Vlachovicích a v Sehradicích (kousek za hranicí mikroregionu), kde se našlo přes 400 hrobů. 

Nejvýše položené hradisko kultury lužických popelnicových polí na Moravě se nachází ve výšce 753 m. n. m. na vrcholu hory Klášťov poblíž obce Vysoké Pole. O této magické hoře ještě uslyšíme v dalších staletích.  

Stopy Keltů se na území mikroregionu nenacházejí. V jejich době (4.-1. stol. př. n. l.) zde bylo vybudováno opevněné sídliště, v prostoru dnešního hradu Brumov. Na Valašském Klobucku se vyskytují nálezy Púchovské kultury, která byla Kelty ovlivněná.

V následujících staletích se ve střední Evropě střetávaly germánské kmeny s římskou říší (1.- 4. stol. n. l., později v 6. století přišli Slované a dostávali se z nadvlády Avarů. Zůstávali hlavně v nížinách, do vyšších poloh se dostávali pomalu. Valašské Klobucko v těchto dobách zůstalo neosídlené. Pouze Vlárským průsmykem vedla obchodní cesta, která spojovala oblast Pováží s Pomoravím. Byly zde nalezeny i zlaté keltské mince, což potvrzuje významnost této obchodní trasy v průběhu staletí.  

První stopy existence slovanského osídlení na Valašském Klobucku máme až z období Velkomoravské říše. Doklady osídlení máme z blízkého Slavičínska. Z mladohradištní doby (950-1200 n.l.) pochází dvojhrob z tratě Gradca u Rudimova, kde se našel muž a žena v superpozici, tedy nad sebou. (Kostru tohoto bojovníka má v expozici Městské muzeum ve Valašských Kloboukách). Stopy osídlení se vyskytly také v Rokytnici. V tomto období hrál důležitou roli opět Klášťov. Výzkumy naznačují, že v době velkomoravské hradisko na Klášťově představovalo jedinečné pohanské kultovní místo.  

Po rozpadu Velkomoravské říše se Bílé Karpaty stávají hraničním hvozdem na pomezí Království uherského a Markrabství moravského. Praktický vliv přemyslovských knížat ze strany české, ani uherských králů ze strany slovenské sem nedosahoval, takže hory byly územím nikoho. Rozsáhlé lesy protínaly jen příležitostné obchodní stezky přes horské průsmyky. 

Tuto pradávnou historii regionu přibližuje expozice Pravěk jižního Valašska v Městském muzeu Valašské Klobouky.

Snahu o ovládnutí Valašského Klobucka spatřujeme např. v založení královského hradu Brumova na počátku 13. století. Hlavní vlna kolonizace však přišla teprve v druhé polovině 13. století. V listině jmenující majetek vizovického kláštera z roku 1260 jsou doloženy například lokality Loučka a Újezd. 

Ve 14. století byly založeny Valašské Klobouky. První zmínka o obci Klobúk je z roku 1341, spolu se vsí Poteč ji založil Ješek z Klobúku. Starý Klobúk postavený kolem řeky sužovaly povodně, proto byl v roce 1356 založen výše na kopci ještě Nový Klobúk. Tak postupně vznikly Klobouky, které až v 70. letech 19. století získaly adjektivum Valašské, aby se úředně odlišily od Klobouk u Brna. Nový Klobúk byl koncipován velmi štědře, lokalita v této době prožila rychlý vývoj. Dokladem je například obrovské náměstí, určené pro významné trhy na pomezí Moravy a Uher. 

15. století bylo ve znamení nepokojů a vnitřních rozbrojů, hrad Brumov nedlouhou dobu sloužil jako bašta husitství. Rozvoj regionu se zastavil, zanikaly vsi a usedlosti. Probíhaly boje mezi Uhry a českým králem, které ukončil teprve mír z roku 1478.

Po obou stranách hraničních kopců vládli nějakou dobu Jagellonci, 16. století přineslo kraji klid a rozkvět. Celý region zažíval růst, i co do počtu usedlostí a obyvatel. Valašské Klobouky se v této době staly městem, získaly řadu práv. Také z Brumova se stalo městečko. Zajímavostí jsou cesty prince Zikmunda Jagellonského přes Valašské Klobouky v letech 1501, 1502 a 1505. Využil zde noclehu a možnosti nákupů, v jeho přítomnosti byly slouženy mše.    

Z počátku 16. století pocházejí první zmínky o dalších obcích Valašského Klobucka. V listině z roku 1503 jsou například poprvé zmíněny Návojná, Nedašova Lhota, Jestřabí, Rokytnice, Smolina. V 16. století zde vznikají silná a bohatá panství, například vlachovické a brumovské. 

V této době nastupuje v oblasti první vlna rozšíření valašského způsobu hospodaření. Tento specifický způsob pastvy ovcí a koz se šířil postupně z Rumunska karpatským obloukem. Na Moravu ho někdy přišli na popud vrchnosti zavádět bačové ze Slovenska. Na kopcích se začaly vypalovat a klučit lesní porosty, na jejich místě vznikaly pastviny. Od 1. poloviny 17. století tak celý region získal název Valašsko. 

17. století znamenalo naprostou zkázu. Hned zkraje začalo válkou s Turky a krymskými Tatary, následovalo povstání a vpády Bočkajovců. Císařská obrana byla velmi zdrženlivá, takže dobyvatelé systematicky plenili vsi i městečka, mnoho lidí zahynulo nebo bylo odvlečeno. Řada jich přežívala schovaná v lesích a vracela se do spálených stavení.

Po částečné obnově území, k níž bylo třeba odpouštět zchudlým lidem splátky a povinnosti, přišla třicetiletá válka. Po malém vydechnutí do oblasti v roce 1663 opět vpadli Tataři, po nich v roce 1680 Thökölyho kuruci (tedy uherští povstalci), zkraje osmnáctého století následovalo Rákócziho povstání, které zničilo město Valašské Klobouky. Každá generace 17. století na Valašském Klobucku tak zažila naprosto devastující události. 

Na Valašském Klobucku najdeme několik připomínek této doby, například Hložeckou kapli, památník Andělíček ad. Připravili jsme pro vás trasu, vydejte se na výlet „Po stopách Tatarů a Kuruců“…

V krajině se doteď nachází prohlubně v zemi jako pozůstatky tehdejších provizorních lesních obydlí. Těžký úděl hraničního regionu se odráží také ve jménech některých zdejších obcí – již v dávnějších dobách se od pojmů „hlídat, bránit“ odvodily názvy Šanov, Štítná. I některé místní názvy luk, lesů či polí naznačují, že se zde obyvatelé kdysi schovávali. Například na Tichovsku se dle legendy v trati Knězova louka ukrýval farář společně s lidmi. Z těchto tragédií se samozřejmě kraj velmi těžce vzpamatovával a následovalo období hospodářské stagnace. 

V dalších stoletích se dění uklidnilo a obyvatelé se pomalu odvažovali vracet k běžnému životu, opravovat a rozvíjet svá hospodářství. Na konci 17. a začátkem 18. století Valašské Klobucko procházelo pasekářskou kolonizací. V katastrech obcí již byly pozemky rozebrané, proto lidé zakládali nové usedlosti v kopcích a neobydlených částech údolí. Už se nejednalo jen o letní salaše určené pro pastvu ovcí a výrobu sýra, ale o trvalé bydlení. Méně dostupné samoty a shluky obydlí také dávaly šanci na větší bezpečí v případě potenciálních nepřátelských nájezdů. Pasekářský způsob osídlení krajiny Valašskému Klobucku dodnes dodává svébytné kouzlo. 

Postupující valašský způsob hospodaření a další faktory přinesly důležitou změnu v hospodaření směřující region k chovu ovcí a zejména zpracování vlny. Uchvacující příběh soukenictví se na Valašském Klobucku spřádal už od 16. století s rozkvětem v závěru 18. století. Valašské Klobouky se staly jedním z nejdůležitějších soukenických středisek na Moravě. Výrobu řídil významný cech, pracoval zde velký počet soukenických mistrů. Samotný chov ovcí se nevymykal moravskému průměru, velké množství vlny se dováželo odjinud. Stovky obyvatel regionu se věnovaly především jednotlivým etapám výroby vlněných látek – počesávání, předení a tkaní, valchování, barvení, postřihování. Kvetl čilý tuzemský i zahraniční obchod s vlnou i látkami. K rozmachu významně přispěly také velké dodávky pro armádu na přelomu 18. a 19. století.

Hospodářská krize po napoleonských válkách ukončených v roce 1815 však znamenala útlum i v soukenictví. Následovala hospodářská krize v roce 1873, nástup tovární produkce, vstupu například britských výrobců na trh a dalších faktorů, které postupně způsobily úpadek soukenictví na Valašském Klobucku. Definitivní konec této řemeslné tradice přinesla 2. světová válka a rok 1948. 

Do tohoto příběhu se můžete na chvíli ponořit, nejlépe v expozici soukenictví Městského muzea Valašské Klobouky.

Další řemesla a dřívější způsob života na Valašském Klobucku přibližují také expozice Městského muzea Brumov-Bylnice a Muzea lidové kultury a tradic Vlachovska ve Vlachovicích.

Pohodu nenarušovaly jen válečné události, ale i přírodní živly. Například řada obyvatel Valašských Klobouk v roce 1896 během jediného dne přišla o většinu svého majetku. Při požáru, považovaném za jeden z největších na Moravě v 19. století, shořela více než polovina města. Byla poškozena řada velkých kamenných činžovních domů, které byly vystaveny na náměstí a v jeho okolí v 80. a 90. letech 19. století. Popelem lehla většina původních dřevěných domů a nová výstavba probíhala již ve zděné podobě.

Spáleniště však poskytlo více prostoru novým trendům. V závěru 19. století se ve Valašských Kloboukách rozvinul talent tehdy začínajícího klobuckého architekta Huberta Gessnera, který zde vyprojektoval několik secesních staveb, dokonce nejstarší secesní realizaci v České republice z roku 1895!  

Významnými předěly v životě lidí byly ve 20. století samozřejmě obě světové války. Fronty 1. světové války sice probíhaly mimo naše území, ale odchod mužů do války znamenal, že hospodářské i řemeslné práce museli zastat staří lidé, ženy a děti. Ekonomická situace byla zlá. Kdo měl peníze, musel je vložit do válečných půjček, odváděly se rekvizice ve formě obilí, mléka, dobytka, vajec… Rapidně rostly ceny, peníze ztrácely hodnotu, byl zaveden přídělový systém. Bujel černý trh, pašování, výměnný obchod.

Oběti na životech byly obrovské. Statistiky uvádějí, že z každých 1000 mužů ve vojenském věku jich 171 válku nepřežilo. Pomníčky v obcích Valašského Klobucka podobný poměr dokazují, v leckteré domácnosti ve válce zemřel otec i synové.

2. světová válka pro Valašské Klobucko znamenala podobně jako v celé zemi příchod německých úřadů, atmosféru udávání, nejistoty, strachu. Fronty byly daleko, až v posledních měsících války zdejší lidé zažili několik náletů a bombardování a šarvátky v rámci postupu osvobozenecké rumunské a sovětské armády.

Z 2. světové války přinášíme několik příběhů, které se zde odehrály:

Ploština - místo, které pláče

Mezi konkrétní místa, které na Valašském Klobucku připomínají druhou světovou válku, patří v první řadě Ploština, zaniklá pasekářská osada v obci Drnovice. Její obyvatelé se dostali do soukolí událostí konce války. V listopadu 1944 si Ploštinu vybrala za svou základnu partyzánská brigáda Jana Žižky. Místní lidé partyzány skrývali a dělili se s nimi o jídlo. Do oddílu však pronikli placení konfidenti gestapa, které se 19. dubna 1945 vydalo osadu zničit. Nacisté zde vypálili 10 domů a zabili 24 lidí. Ještě týž den zabili 18 lidí v Prlově. Podobný osud potkal ještě 2. května 1945 nedaleké Vařákovy paseky, kde zahynuli 4 lidé. Více o osudu Ploštiny a jejích obyvatel se můžete dozvědět přímo na místě této zaniklé osady.

Výsadkář ze skupiny Silver A

Velkou statečnost projevil také Josef Valčík - rodák ze Smoliny, příslušník protinacistického odboje, který spolupracoval s Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem na přípravě atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Zemřel v boji s německými oddíly v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Praze 18. června 1942. 14 členů jeho rodiny bylo zatčeno a v říjnu 1942 popraveno gestapem v Mauthausenu.

Mezi oběti války patří také další osobnosti, které se účastnily odboje v rámci organizace Obrana národa, a jejichž osudy jsou popsány ve zdejších muzeích.

Letecká bitva nad Bílými Karpaty

Nebyli to jen místní lidé, kteří zde položili životy v boji proti nacismu. 29. srpen 1944 se stal tragickým dnem i pro 28 Američanů, kteří ráno vzlétli ve svých strojích z americké základny v Itálii, aby bombardovali německé cíle na severu Moravy. Byli napadeni německou luftwaffe, a rozpoutala se tak letecká bitva nad Bílými Karpaty – www.leteckabitvakarpaty.cz. Jedno ze sestřelených amerických letadel dopadlo i v Šanově na Valašském Klobucku, dalších několik na blízkém Bojkovsku. Ztráty měla i německá letadla, jedno z nich dosedlo na pole blízko Valašských Klobouk.

V posledních desetiletích místní historici i nadšenci věnovali bitvě větší pozornost, navázali kontakt s přeživšími americkými vojáky a příbuznými padlých letců, v regionu se za jejich účasti pravidelně pořádají pietní akce. V Šanově vzniklo soukromé muzeum letecké bitvy nad Bílými Karpaty plné vzpomínek na vzdušné souboje, jež se podařilo najít v okolí Šanova a dalších obcí. Uvidíte zde kusy havarovaných bombardérů, výstroje a dokumentů pilotů. V Šanově najdete také pomník padlým a sochu „Letecké srdce“.

Druhou světovou válku připomíná také soukromé Vojenské muzeum v Loučce. Přibližuje události 2. světové války na Zlínsku, věnuje se i japonskému útoku na americkou základnu Pearl Harbor ze 7. prosince 1941. Mapuje osudy kněží a vojenských kaplanů za války, které obě země propojují.

Kolektivizace venkova

Vývoj za doby socialismu dobře známe i ze zbytku České republiky. Obrovské změny probíhaly v krajině, která se předtím po staletí utvářela do mozaiky políček, mezí, luk a lesů. Vznikající státní statky a jednotná zemědělská družstva scelovaly půdu, zaváděly meliorace a další pozemkové úpravy. Na polích se prosazovaly monokultury, mizela rozptýlená zeleň, meze a remízky. Zvířata byla z pastvin stahována do velkokapacitních zařízení. Změnila se venkovská architektura – vznikaly „krabicovité“ dvoupatrové domy, bytovky, zahrádkářské kolonie, krajinu posely chaty a chatičky. V porovnání s jinými oblastmi České republiky ale nebyla krajina Valašského Klobucka tolik protkána průmyslem, dodnes jí zůstává její venkovský charakter.

Doba měla dopady i na mentalitu lidí. Změny nejvíce postihly a znesvářily venkov, kde lidé přišli o majetky a svůj staletý způsob obživy. Pokud se týče tradic, komunistická ideologie podporovala folklor a lidové zvyky, do jisté míry je však přizpůsobovala obrazu svému. Ze svátků a tradic musely zmizet náboženské aspekty, náboženská víra, která je pro Valašské Klobucko typická, byla potlačována. Nutno říci, že zrovna na Valašském Klobucku se potlačování příliš nepovedlo, tradice v původní podobě i náboženská víra si svou cestu přesto našly.

S touto dobou je spjat i příběh protikomunistické odbojové skupiny Světlana, která působila na Moravě v letech 1948-1952. 

Valašské Klobucko v dnešní době

Dobou socialismu tvarovaná podoba krajiny přetrvává dodnes. I když určité změny se dějí - začali hospodařit i menší farmáři, na pastviny se vracejí ovce a krávy, podporuje se údržba luk a ekologické hospodaření namísto velké chemizace.

Obce na pohled rozkvetly. Většina rodinných domů i obecních budov prošla rekonstrukcí a dostala nové barevné fasády, byly opraveny silnice, chodníky, osvětlení a další infrastruktura. Obce a města budují čističky odpadních vod, cyklostezky, koupaliště a sportovní areály. Lidé navazují na dávné tradice, které už mohou rozvíjet podle svého mínění.

Valašské Klobucko se stále pyšní harmonickou krajinou. Příliš ho (zatím?) nezasáhla globální výroba a obchod v tom smyslu, že krajina není zastavena sklady a montážními halami. Výrobní firmy využívají spíše stávajících budov a infrastruktury. Jistá odlehlost regionu ale znamená těžkopádnější ekonomický rozvoj, odchod mladých lidí do měst a další potíže, s nimiž se potýká venkov obecně. 

Máme-li to shrnout, v běhu různých dob se podařilo v krajině Valašského Klobucka dodnes uchovat spoustu přírodních krás, zejména pestrých luk a přírodě blízkých lesů. Podobně se v duších lidí uchovávají tradice, zvyky, písně, chutě… V krajině se skrývají otisky historie - temných dob i období rozkvětu. Zveme vás k jejich poznání. Najdete tu ideální podmínky pro pohodovou turistiku, aktivní dovolenou i relax. Šetrný cestovní ruch může regionu ekonomicky pomoci a zároveň zachovat cennou krajinu.  

Tento text byl zpracován s využitím podkladů Města Valašské Klobouky, Městského muzea Valašské Klobouky (za konzultace děkujeme jeho řediteli Petru Odehnalovi), CHKO Bílé Karpaty a knihy Ovoce Bílých Karpat od Václava Tetery a kol.